Adopce významných hrobůZáchrana cenných náhrobků na pražských hřbitovech
Adopce významných hrobů⋆ 17. 1. 1920, Praha – † 4. 11. 1989, Praha
Momentálně jednáme se zájemcem o adopci tohoto hrobu
Bohumil Váňa (17. ledna 1920, Praha – 4. listopadu 1989, tamtéž) byl český stolní tenista.
Bohumil Váňa získal celkem třicet medailí na mistrovství světa, z toho třináct zlatých. To mu zajišťuje druhé místo v historických tabulkách za Viktorem Barnou. Vzhledem k tomu, že dnes se hraje mistrovství světa jednou za dva roky a světová špička je mnohem vyrovnanější, není pravděpodobné, že by byl někdy v budoucnosti překonán někým dalším.
Tato sbírka medailí by byla pravděpodobně mnohem rozsáhlejší, ale na vrcholu jeho kariéry přišla vynucená sedmiletá přestávka způsobená druhou světovou válkou. O jeho jedinečném postavení mezi světovou špičkou svědčí fakt, že část svých titulů získal před válkou a část po ní.
Bohumil Váňa se ke stolnímu tenisu dostal hraním po sálech hospod se svým starším bratrem. Jeho talent byl brzy rozpoznán a Váňa začal docházet na tréninky do herny AC Sparta Praha stolní tenis Praha. Podle svědectví spoluhráčů trénoval na tehdejší dobu neuvěřitelné čtyři hodiny denně – pokud neměl s kým, tak často sám o zeď.
V osmnácti letech porazil na mistrovství světa v Anglii nejprve v semifinále tehdy již pětinásobného mistra světa Viktora Barnu a ve finále úřadujícího mistra světa Richarda Bergmanna. Překvapil tehdy celý svět velice útočným pojetím s forehendovým drivem jako hlavním úderem. Jeho slibně vyhlížející kariéra byla pak přerušena válkou – na rozdíl právě od Barny a Bergmanna nevyužil možnosti odejít do Anglie a pokračovat v hraní na vrcholové úrovni, ale zůstal doma v Čechách.
Po roce 1948 stále ještě reprezentoval a vyhrával, ale začínaly se objevovat problémy. Stolní tenis byl tehdy v Československu amatérský sport a Váňa byl zvyklý vydělávat si na živobytí hraním polooficiálních turnajů po hospodách a exhibicemi. To se v novém socialistickém zřízení ukázalo být nemožné, Váňa pracoval nejprve jako kopáč na stavbě Letenského tunelu, později také jako topič. Tím začala jít jeho výkonnost postupně dolů. Do stolního tenisu tehdy také velmi výrazně zasáhl příchod nového typu „japonských“ pálek s houbovými potahy, který vyžadoval poněkud jiný způsob hry.
V roce 1956 dostal nabídku na místo trenéra, která byla podmíněna složením trenérských zkoušek. To jako mnohanásobný mistr světa odmítl a znechuceně odešel z vrcholového stolního tenisu do ústraní. Zemřel zatrpklý v roce 1989.