Jaroslav Bidlo

Životopis osoby/osob uložených v hrobu:

Jaroslav Bidlo (17. 11. 1868 – 1. 12. 1937) byl historik a profesor. Narodil se v Záboří nad Labem v rodině učitele. Po gymnaziálních studiích v Hradci Králové nastoupil roku 1887 na přání rodičů ke studiu teologie. Studia ale nedokončil a roku 1889 se zapsal na filozofickou fakultu u Praze, kde se pod vedením prof. J. Emlera, J. Gebauera a J. Golla věnoval studiu katolické dogmatiky a historie. Na Gollův popud absolvoval studijní pobyty v Krakově, Petrohradě a Moskvě a začal se intenzivně zabývat historií polské větve Jednoty bratrské. Po dokončení studia učil nejprve krátce na gymnáziu, ale už roku 1893 nastoupil po prof. Jirečkovi na místo vyučujícího historické slavistiky. Roku 1904 obhájil docenturu a byl jmenován mimořádným a roku 1910 řádným profesorem všeobecných dějin se zřetelem k dějinám východní Evropy. Roku 1915-1916 zastával funkci děkana filozofické fakulty. Od roku 1904 byl členem České akademie věd a umění a od roku 1909 i Královské české společnosti nauk. Věnoval se také byzantologii. Je autorem řady odborných prací a učebnic, mj. Dějin Slovanstva, Kultury Byzantské či Přehled dějin polských.

Náhrobek je také kenotafem Bidlova zetě Josefa Kazdy (21. 6. 1896 – 19. 8. 1942), plukovníka generálního štábu a hrdiny protinacistického odboje. Narodil se v Kbelnici u Jičína. Od roku 1912 studoval na dělostřelecké kadetní škole v Traiskirchenu. Po jejím absolvování byl roku 1915 převelen jako rakousko-uherský podporučík na frontu, kde sloužil v několika dělostřeleckých útvarech až do roku 1918, kdy se 17. 11. 1918 přihlásil jako nadporučík do nově vznikající Čs. armády. Prošel několika útvary. V letech 1925-1927 se stal posluchačem pražské Válečné školy. V roce 1936–1937 působil rok ve Francii u útvarů zbraní a štábů vyšších velitelství. Po návratu do vlasti byl převelen na Ministerstvo národní obrany k hlavnímu štábu armády ČSR. Po okupaci byl v roce 1939 propuštěn do civilu, ale okamžitě se zapojil do ilegální činnosti jako podnáčelník štábu a přednosta organizačního oddělení Zemského velitelství Obrany národa. Podílel se na řízení činnosti této organizace na západě Protektorátu. Pravděpodobně v prosinci 1939 byl spolu s dalšími zatčen gestapem a podroben brutálním výslechům. Byl vězněn na Pankráci, Gollnowě u Štětína a v Berlíně, kde byl spolu s ostatními členy Obrany národa 20. 11. 1941 odsouzen za velezradu k trestu smrti. Ten byl vykonán 19. 8. 1942 v Berlíně Plötzensee. Po osvobození byl Josefu Gazdovi posmrtně udělen Československý válečný kříž 1939 a byl povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu in memoriam.

Zdroje: