Jevgenij Bunický

Životopis osoby/osob uložených v hrobu:

Jevgenij Leonidovič Bunickij se narodil dne 28. června 1874 (16. června podle starého ruského kalendáře) v Simferopoli na Krymu (tehdy Tavričeská gubernie Ruské říše, dnes Ruskem anektované území Ukrajiny) v rodině vojáka z povolání. Po dokončení studia na Novorossijské univerzitě v Oděse působil jako učitel matematiky na několika školách.
Od roku 1904 působil na Novorossijské univerzitě jako soukromý docent s přestávkou na studijní pobyt v německém Göttingenu v letech 1906 až 1907, kde pracoval pod vedením slavného německého matematika Davida Hilberta, považovaného za jednoho z největších matematiků 20. století. K tomuto období sahají počátky vědecké činnosti Jevgenije Bunického. Jeho první vědecká práce z roku 1894 se týkala geometrického problému. Hlavním oborem Jevgenije Bunického se stala klasická analýza, zejména pak teorie diferenciálních a integrálních rovnic.
Dne 6. března 1918 byl Jevgenij Bunickij po obhajobě disertační práce prohlášen doktorem matematiky. Dne 31. května 1918 byl jmenován profesorem Novorossijské univerzity v Oděse. V té době byla Oděsa okupována rakouskou a německou armádou. Po porážce bělogvardějců v občanské válce přešla Oděsa od února roku 1920 pod bolševickou vládu.
Na konci srpna roku 1922 byl profesor Jevgenij Bunickij zatčen sovětskou tajnou službou GPU (Státní politická správa). Po týdnu vězení byl propuštěn, ale odsouzen k vypovězení z bolševického Ruska spolu s osmnácti dalšími profesory působícími v Oděse. Zařadil se tím do početné skupiny několika desítek předních ruských intelektuálů, které bolševická vláda považovala za nespolehlivé a hrozbou vězení a dalších perzekucí nutila k odchodu do exilu. Nedobrovolně opustil svou vlast na jednom z takzvaných „Parníků filozofů“.
Pravděpodobně během října roku 1922, ale nejpozději začátkem roku 1923, odcestoval Jevgenij Bunickij s dalšími čtyřmi profesory parníkem z Oděsy do bulharské Varny. Po několikaměsíčním pobytu u sestry odjel spolu s manželkou, dcerou a zetěm do Československa. Dne 17. září 1923 přijel do Prahy, kde strávil následujících skoro 30 let svého života. Pozvání mu zařídil osobně první předseda československé vlády Karel Kramář. Ruská pomocná akce, vyhlášená československou vládou na pomoc ruským uprchlíkům, umožnila Jevgeniji Bunickému a dalším významným ruským vědcům pokračovat ve své vědecké a pedagogické činnosti.
Jevgenij Bunickij se v Praze aktivně zapojil do vzdělávacích programů pro mladé ruské uprchlíky. Byl členem Ruské akademické skupiny a Ruského studijního kolegia. Přednášel na Ruské národní (svobodné) univerzitě, zřízené československou vládou. Od roku 1931 rovněž přednášel na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity jako hostující profesor. Dne 1. května 1935 se stal smluvním lektorem matematiky na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity. Patřil do skupiny nejvýznamnějších ruských vědců a pedagogů, kteří do Československa přijeli na pozvání československé vlády a výrazně přispěli ke vzniku v Praze světového vzdělávacího střediska pro mladé ruské emigranty, které si zasloužilo pověst „ruského Oxfordu“.
Rozsáhlá vědecká činnost Jevgenije Bunického čítá na pět desítek prací a zahrnuje široké obory matematiky. Přednášel o integrálních rovnicích z hlediska aplikací v pojistné matematice a v matematické fyzice, o obyčejných a parciálních diferenciálních rovnicích z hlediska potřeb matematické fyziky, o variačním počtu a o jiných oborech klasické analýzy. Jeho zájem se upíral též k některým problémům teorie čísel, algebry a matematické logiky. Jevgenij Bunickij byl vědecky činný a konal přednášky až do posledního roku svého života.
Důležité zmínit rovněž vazbu Jevgenije Bunického na pravoslavnou kapli Zesnutí přesvaté Bohorodice na Olšanských hřbitovech. Dne 16. září 1932 bylo oznámeno, že věnoval na výzdobu kaple cennou ikonu Spasitele staroruské malby ve stříbrném ozdobném rámu (okladu). Pravděpodobně se jednalo o rodinnou ikonu, se kterou odcestoval do nuceného vyhnanství. Darování ikony pravděpodobně souviselo s úmrtím manželky Jevgenije Bunického v lednu roku 1929. Bohužel tato cenná ikona spolu s dalšími dary ruských emigrantů v následujících letech z kaple na Olšanských hřbitovech zmizela z důvodu nezodpovědného chování nájemce kaple.
Jevgenij Bunickij zemřel dne 7. srpna 1952 ve věku 78 let. Pohřeb se konal do rodinného hrobu na pravoslavném oddělení na Olšanských hřbitovech dne 15. srpna 1952. Jako první byla v tomto hrobě dne 2. února 1929 pochována jeho manželka Jelena Ivanovna Bunickaja, rozená Jakubovskaja, která zemřela dne 29. ledna 1929 ve věku 51 let. Jako druhá byla do rodinného hrobu dne 24. listopadu 1938 uložena jeho jediná dcera Jevgenije Huleová, rozená Bunickaja, která zemřela dne 20. listopadu 1938 na tuberkulózu ve věku pouhých 38 let. Jako třetí byl do tohoto hrobu dne 18. března 1941 pohřben manžel dcery, český podnikatel a majitel sirkárny Jaroslav Hule. Vzali se dne 11. června 1922 v Oděse, těsně před odjezdem do Československa. V Praze provozoval Jaroslav Hule známé biografy Favorit a Roxy. Zemřel 14. března 1941 ve věku 64 let.

Náhrobek:
Hrob matematika Jevgenije Bunického dnes zdobí pouze drobná žulová deska nesoucí jméno jeho manželky Jeleny Bunické a vyobrazení pravoslavného kříže. Žulová deska má nápis azbukou dle starého ruského pravopisu, který používali ruští emigranti. Pravděpodobně jde o původní náhrobní desku z období bezprostředně po pohřbu manželky v únoru roku 1929. Tato zachovaná deska je velmi cenným originálním prvkem, ukazujícím původní vzhled této části pravoslavného oddělení na Olšanských hřbitovech v prvních letech jeho existence. Ostatní osoby pochované v tomto hrobě, včetně matematika Jevgenije Bunického, nejsou na náhrobku uvedeny. Správným postupem se jeví doplnění současného náhrobku o tradiční dřevěný pravoslavný kříž natřeny bílou barvou se jmény profesora Jevgenije Bunického, jeho dcery Jevgenije a zetě Jaroslava Hule. Správným postupem zřejmě bude také instalace na kříži fotografie Jevgenije Bunického jako nejznámější osobnosti pochované v tomto hrobě.

Vyznám hrobu:
Hrob matematika Jevgenije Bunického vedle urnového hrobu historika Antonije Florovského (2. ob. 31–422uh) je jedním ze dvou zachovaných hrobů pasažérů takzvaných „Parníků filozofů“, vypovězených bolševickou vládou z území dnešní Ukrajiny a dnes pohřbených na Olšanských hřbitovech. Tento hrob je rovněž velmi důležitou připomínkou na další pasažéry „Parníků filozofů“, jejichž hroby se na Olšanských hřbitovech bohužel nedochovaly. Mezi nedochované hroby patří například hrob profesora psychiatrie Grigorije Trošina (2. ob. 18–65), hrob historika Alexandra Izjumova (2. ob. 19–29) nebo hrob vynikající pedagožky a zakladatelky slavného petrohradského dívčího gymnázia Marije Nikolajevny Stojuninové (2. ob. 19–9), kteří také byli vypovězeni bolševickou vládou ze své vlasti a donuceni odejít do exilu na podzim roku 1922.

Zpracoval: Vladimir Pomortzeff pro Hřbitovní a pohřební služby Praha dne 29. září 2024

Zdroje: