Nikolaj Astrov

Životopis osoby/osob uložených v hrobu:

Nikolaj Ivanovič Astrov se narodil dne 9. března 1868 (26. února 1868 podle starého ruského kalendáře) v Moskvě. Vystudoval právnickou fakultu Moskevské univerzity a od roku 1894 pracoval jako moskevský smírčí soudce. V roce 1903 byl zvolen poslancem Moskevské městské dumy (městského zastupitelstva) a v městské samosprávě pracoval až do bolševického převratu. Po vypuknutí první světové války se Nikolaj Astrov podílel na založení Všeruského svazu měst (Sogor), který se v následujících válečných letech stal klíčovou organizací pro pomoc zraněným a uprchlíkům. V roce 1917 byl předsedou hlavního výboru Všeruského svazu měst. Na konci března roku 1917 byl Nikolaj Astrov zvolen starostou Moskvy (městskou hlavou) a tuto funkci vykonával během následujících tří měsíců do konce června roku 1917. Stal se tak posledním demokraticky zvoleným starostou Moskvy před bolševickým převratem.
Nikolaj Astrov patřil mezi zakládající členy ruské liberální politické strany Národní svobody (těž Konstitučně demokratická strana). Za tuto stranu byl v roce 1917 zvolen poslancem Ústavodárného shromáždění, jehož činnost však byla ukončena bolševiky hned po ustavující schůzi.
Hned po bolševickém převratu se Nikolaj Astrov zapojil do antibolševického hnutí. Již v listopadu roku 1917 se podílel na vzniku a činnosti první moskevské antibolševické ilegální organizace známé podle počtu členů jako Devjatka (Devítka). V létě roku 1918 odjel na jih Ruska a se zapojil do činnosti antibolševického bílého hnutí během ruské občanské války.
V září roku 1918 během Statní porady ve městě Ufa na jižním Uralu byl Nikolaj Astrov zvolen členem pětičlenné Všeruské prozatímní vlády (Ufimské direktorium), která nahradila prozatímní vládu Výboru členů Ústavodárného shromáždění (Komuč) a byla dalším pokusem vytvořit jednotnou antibolševickou vládu během ruské občanské války. Očekávalo se, že předsedou Všeruské prozatímní vlády bude zvolen právě Nikolaj Astrov. Do aktivní činnosti této vlády se však nestihl zapojit, protože se meškal tu dobu na jihu Ruska. Prozatímní vláda zanikla za necelé dva měsíce již v listopadu 1918, kdy byl admirál Alexandr Kolčak vyhlášen Nejvyšším vládcem Ruska.
Nikolaj Astrov měl tři bratry. Dva mladší bratry Alexandr a Vladimir a syn posledního Boris byli zatčeni během období bolševického teroru sovětskou tajnou policií Čeka a v září roku 1919 popraveni. Starší bratr Pavel popravě unikl, ale zemřel začátkem roku 1920 na skvrnitý tyfus. Z celé rodiny tak zůstali naživu jenom Nikolaj Astrov a jeho synovec Dmitrij, syn bolševiky popraveného bratra Alexandra.
Nikolaj Astrov opustil Rusko v březnu roku 1920 po porážce armády generála Denikina. Během prvních měsíců v exilu se podílel na obnovení činnosti Všeruského svazu měst (Sogoru). Jeho činnost nově byla zaměřena na pomoc statisícům ruských uprchlíků utíkajících před bolševickým terorem a občanskou válkou.
V roce 1924 se Nikolaj Astrov spolu se svou životní partnerkou hraběnkou Sofií Vladimirovnou Paninovou usadil v Československu. Spolu se zde stali klíčovými postavami ruské emigrace. Nikolaj Astrov byl předsedou Svazu ruských spisovatelů a novinářů v Československu, místopředsedou rady Ruského zahraničního historického archivu, místopředsedou Jednoty ruských emigrantských organizací v Praze, předsedou Ruské hudební společnosti a také významně se podílel na činnosti dalších ruských emigrantských organizací a spolků. Hraběnka Sofie Paninová byla zakladatelkou populárního klubu Russkij očag (Ruský domov), který od jeho založení v roce 1925 patřil mezi klíčová společenská centra ruské emigrace v Praze.
Literární činnost Nikolaje Astrova začala již v Rusku, kde byl dopisovatelem moskevského liberálního listu Russkije vědomosti. V emigraci publikoval své příspěvky v pařížském emigrantském listu Poslednije novosti. Rovněž se podílel na vydání několika významných knižních publikací, mimo jiné svazku Na památku padlých, vydaného v Paříži v roce 1929 k uctění památky obětí bolševické hrůzovlády. Rozsáhlé paměti, které Nikolaj Astrov začal psát na sklonku svého života, bohužel zůstaly nedokončené. První svazek vyšel v roce 1941 po jeho smrti a končí obdobím kolem roku 1906.
Nikolaj Astrov zemřel dne 12. srpna 1934 ve věku 66 let ve svém bytě v Praze a dne 14. srpna 1934 byl pohřben na čestném místě na pravoslavném oddělení na Olšanských hřbitovech. Sousední hrobové místo číslo 174 si zakoupila hraběnka Sofie Paninová pro svůj vlastní hrob. K pohřbu však nedošlo z důvodu emigrace hraběnky do USA. V roce 1944 byl ve hrobě původně určeném pro ni pohřben ruský plukovník estonského původu Nikolaj von Essen. Ve hrobě Nikolaje Astrova byli po druhé světové válce pohřbeni také jeho synovec inženýr Dmitrij Astrov, syn bolševiky popraveného bratra Alexandra, a synovcova manželka herečka Jelena Astrovová, rozená Gončarovová.

Nikolaj Astrov také psal básně a byl autorem jedné z několika málo básní v dějinách ruské literatury věnovaných Olšanským hřbitovům, která vznikla osm měsíců před jeho smrtí. Poporvé byla publikována: Астров Николай Иванович. Воспоминания. Том первый. Париж: YMCA-Press, 1941. Стр. 6

Náhrobek: Dřevěný náhrobek na hrobě Nikolaje Astrova má tradiční tvar ruského pravoslavného kříže s přístřeškem, známého jako „golubec“. Kříž natřený bílou barvou zdobí litinová cedule s jménem Nikolaje Astrova a pravoslavná ikona svatého Mikuláše Divotvůrce. Pravděpodobně jde o původní náhrobek z 30. let 20. století. Lze předpokládat, že současný náhrobek byl instalován hraběnkou Sofií Vladimirovnou Paninovou na hrobě jejího životního partnera těsně před odjezdem z Prahy do USA v prosinci roku 1938. Zřejmě jde o vůbec nejstarší dřevěný náhrobek na pravoslavném oddělení Olšanských hřbitovů a pravděpodobně i o nejstarší dochovaný dřevěný náhrobek na pražských hřbitovech. Náhrobek je dlouhodobě ve velmi špatném stavu a vyžaduje pečlivou restauraci se zachováním maximálního množství autentických prvků a detailů.

Zdroje: