Václav Jansa

Životopis osoby/osob uložených v hrobu:

Václav Jansa (22. 10. 1859 – 29. 6. 1913) byl malíř, grafik a ilustrátor. Narodil se ve Slatinicích, vyrůstal však v Solanech u Lovosic, kde se vyučil kupcem. Malbě a kresbě se věnoval už od mládí. Roku 1881 byl přijat na pražskou Akademii, kde studoval u Antonína Lhoty. Záhy odtud přešel do Vídně na tamní akademii, kde studoval u E. Peithnera von Lichtenfels a L. C. Müllera. Roku 1891 se vrátil do Prahy. Věnoval se především krajinomalbě, zpočátku ale i figurálním motivům. Byl významným ilustrátorem, okrajově se věnoval i grafice. V letech 1894 až 1895 spolupracoval s M. Alšem na monumentálním díle Pobití Sasíků pod Hrubou Skalou a roku 1898 se podílel na Maroldově panoramatu Bitvy u Lipan. Jeho nejznámějším dílem je však velkolepý cyklus několika alb akvarelů staré Prahy, který vytvořil na zakázku pražské radnice a obsahuje výjevy především z těch pražských zákoutí Starého města a Josefova, která byla později asanována. Jeho dílo je dodnes zastoupeno v řadě sbírek a galerií.

Libuše Jansová (5. 10. 1904 – 1. 1. 1996), dcera Václava Jansy, byla přední archeoložkou, odbornicí na dobu laténskou. Roku 1928 získala titul doktorky přírodních věd na pražské Karlově univerzitě. Za studií působila jako pomocná vědecká síla v pravěkém odd. Národního muzea, v letech 1929 až 1934 se ve Státním archeologickém ústavu věnovala výzkumům v lokalitách Kunratic, Nového hradu a Bubenče. Od roku 1950 se po delší odmlce vrátila do Státního archeologického ústavu. V roce 1962 získala titul kandidátky věd. Jansová byla v letech 1950 až 1973 vedoucí výzkumu keltských oppid na Hrazanech a Závisti. Zde získané materiály zpracovávala i řadu let poté, co odešla do důchodu. V letech 1978 až 1990 působila jako předsedkyně sekce prehistorie a klasické archeologie Společnosti přátel Národního Muzea. O svých výzkumech vydala řadu odborných publikací.

Ivan Borkovský (8. 9. 1897 – 17. 3. 1976), životní partner Libuše Jansové, byl jedním ze zakladatelů moderní české archeologie středověku. Narodil se v Haliči jako potomek ukrajinského šlechtického rodu Borkovskyj-Dunin. V letech 1918 až 1920 se zúčastnil bojů za ukrajinskou nezávislost. Po následné emigraci do Československa už od roku 1922 začal navštěvovat prehistorické přednášky na Karlově univerzitě, působil jako pomocná vědecká síla ve Státním archeologickém ústavu, studoval archeologii na Karlově univerzitě a v roce 1929 zde obhájil dizertační práci. V letech 1926 až 1938 působil v Komisi pro výzkum Pražského hradu a od roku 1938 ve Státním archeologickém ústavu. Byl předsedou Čs. společnosti archeologické. Stal se profesorem a později rektorem Ukrajinské svobodné univerzity. Věnoval se nejprve pozdní době kamenné, ale v souvislosti s výzkumy Pražského hradu zbytek svého profesního života zasvětil období raného středověku. Podílel se zde mj. na objevu základů kostela Panny Marie či výzkumům kláštera sv. Jiří. Výsledky výzkumů shrnul v řadě studií a knize Pražský hrad v době přemyslovských knížat, vydané roku 1969. Působil i na řadě dalších lokalit v Praze a Čechách, objevil rotundu sv. Klimenta na Levém Hradci. Mezi jeho nejzásadnější dílo patří kniha Staroslovanská keramika ve Střední Evropě, na jejíchž základech dodnes staví středoevropská archeologie.

Zdroje: