PhDr. Václav Vávra

Životopis osoby/osob uložených v hrobu:

PhDr. Václav Vávra (19. 10.1866 – 21. 8. 1941) byl významný český zoolog, hydrobiolog a dlouholetý ředitel zoologických sbírek Národního muzea v Praze, zaměřený na studium korýšů a rozvoj geografie i přírodovědného vzdělávání.

PhDr. Václav Vávra se narodil v Praze-Karlíně ve staré mlynářské rodině Jana a Marie Vávrových. Po studiích na Akademickém gymnáziu vystudoval zoologii na filozofické fakultě c. k. české Univerzity Karlo-Ferdinandovy, kde v roce 1892 získal doktorát. V letech 1892–1894 působil jako asistent profesora Antonína Friče na univerzitní stolici zoologie. Frič si jako první všiml Vávrových mimořádných schopností a přivedl ho k systematické muzejní i vědecké práci. Vávra vedl mikroskopická praktika a mezi studenty byl znám jako náročný a vysoce odborně zdatný učitel, který kladl velký důraz na přesnost a kreslířskou zdatnost přírodovědců.

Ještě během vysokoškolských studií nastoupil do služeb tehdejšího Musea Království českého. V muzeu postupně prošel všemi stupni odborné kariéry přes adjunkta a kustoda až po jmenování ředitelem zoologických sbírek v roce 1916. Od roku 1922 spravoval rovněž geologicko-paleontologické oddělení a v roce 1927 byl jmenován vrchním ředitelem obou těchto významných pracovišť Národního muzea. Zásadním způsobem se podílel na koncepci a instalaci zoologických expozic v nové muzejní budově na Václavském náměstí. Vypracoval promyšlený výstavní plán, zavedl důslednou evidenci sbírek a vybudoval rozsáhlé expozice bezobratlých i savců, v nichž byla umístěna známá kostra velryby.

Po vzniku Československa se aktivně věnoval také osvětové podpoře, když daroval početné zoologické a paleontologické pomůcky nově zakládaným českým školám v jazykově smíšeném pohraničí, například v Trutnově. V muzeu pracoval neuvěřitelných 44 let a do výslužby odešel na vlastní žádost v červnu 1931.

Ve vědeckém výzkumu se Václav Vávra vypracoval na světově uznávaného odborníka na korýše a lasturnatky (Ostracoda). Po vydání své významné Monografie českých korýšů skořepatých publikoval rozsáhlé práce o vodní fauně severní polokoule i tropických oblastí. Ze zahraničí mu byly ke zpracování svěřovány unikátní přírodovědné sběry lasturnatek z celého světa, mimo jiné ze Zanzibaru, tropické Afriky, Magalhãesova průlivu, Bismarckova souostroví, Sumatry, Jávy či Japonska.

Společně s profesorem Fričem stál u zrodu české muzejní hydrobiologie a limnologie. Intenzivně zkoumal faunu českých vod, především Šumavských jezer (Černého a Čertova), řeky Labe či rybníků na Poděbradsku a Písecku. Za vědeckým poznáním podnikal náročné zahraniční cesty. V létě 1892 absolvoval výzkumnou výpravu na jižní Kavkaz, kde přes Sevastopol, Batumi, Jerevan a Baku sbíral vnitrozemské mušle a zkoumal vodní faunu v nebezpečných podmínkách zuřící epidemie cholery a extrémních horkosbírek. V roce 1898 uskutečnil studijní cestu do Londýna, kde navštívil přední britské vědecké instituce jako The Zoological Society či The Linnean Society, setkal se s předními britskými zoology a utvrdil se ve vysoké kvalitě prací pražského muzea. Byl dlouholetým členem České akademie věd a umění i Komitétu pro přírodovědecký výzkum Čech

Klidné zázemí pro náročnou odbornou práci mu poskytoval spořádaný rodinný život. V září 1895 se oženil s Marií Husákovou, s níž měl syna Antonína, který pokračoval v otcových šlépějích jako středoškolský profesor a hydrobiolog, a dceru Miladu. Svou pečlivostí, odbornou erudicí a celoživotním úsilím zanechal trvalou stopu v historii české vědy i v samotných sbírkách Národního muzea.